Jak jsem začala se Svazenkou

Jak jsem začala se Svazenkou

K mnoha věcem v životě jsem se dostala tak trochu náhodou. Dřív jsem byla kadeřnice, ale když přišel covid, nemohla jsem svou práci dělat. A stejně jako půlka národa jsem začala trávit čas na zahradě. Jenže u mě to nebylo jen o pandemii – byla jsem zrovna těhotná a hledala jsem si novou radost i smysl.

První rok jsem to zkusila tak nějak "na zkoušku". Moc se mi nedařilo a partner mě popichoval, že to ani nezalévám. A proč jsem to tedy sázela? Jenže já to tehdy brala spíš jako radost než jako povinnost. Navíc náš dům býval kdysi zahradnictvím a partner, který má rád tradice, si často povzdechl, jak by bylo krásné, kdyby se tu znovu pěstovaly květiny. Jenže tehdy byly v módě spíš exotické rostliny – růže nebo gerbery – a já si neuměla představit, že bych se do nich pustila.

A pak se všechno změnilo. Najednou se objevil velký boom lučních květin. A já si řekla: "Tak jo, zkusím to znova, ale tentokrát pořádně."

Příroda je vlastně jedna velká zkouška trpělivosti. Člověk musí pořád zkoušet a hledat, co vyjde. Začínala jsem na jednom malém záhonku, kde jsem měla chrpy, ostrožky a slunečnice. Z nich jsem pak zkoušela vázat první velké kytice. Věděla jsem, že to neumím – spirálu jsem vůbec neudělala – ale i tak měly moje kytice kouzlo. Byly obrovské, divoké, plné modrých chrp.

A lidem se líbily. Možná i proto, že byly hodně levné – klidně sedmdesát centimetrů velké kytice jsem prodávala za 150 až 200 korun. Nebyl to byznys, spíš sousedská podpora. Ale právě to mě nakoplo. Viděla jsem radost, kterou kytice lidem přinášely, a rozhodla jsem se pokračovat.

A tak vznikla Svazenka – z radosti, z nostalgie i z obyčejné náhody.